Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyveď Árona a jeho syna Eleazara vzhůru na horu Hór. Svlékni Áronovi jeho roucho a obleč do něho jeho syna Eleazara. Áron bude připojen k svému lidu, zemře tam.“ Nu 20,25.26
Dva starci a další o něco mladší muž spolu vystupovali na vrchol hory. Nadešel čas, kdy se budou muset rozloučit. Stoupali velmi pomalu, protože jim byla vzácná každá chvíle strávená v přítomnosti toho druhého. Výstup byl příkrý a namáhavý, a tak, když se často zastavili, aby si odpočinuli, mluvili spolu o minulosti a budoucnosti. Hlavy Mojžíše a Árona byly bílé. Jejich dlouhý život bohatý na události byl poznamenán hlubokým strádáním i nejvyššími poctami, jaké kdy byly člověku uděleny. Rozvinuly se před nimi scény jejich putování po poušti. V údolí pod nimi tábořily obrovské zástupy Izraele, kterému tito vyvolení muži věnovali nejlepší roky svého života a pro nějž se velmi obětovali. Někde za horami Edómu byla cesta vedoucí do zaslíbené země, té země, z jejíchž požehnání se Mojžíš a Áron nebudou moci radovat. Jejich srdce se však proti tomu nebouřila, z jejich úst nevyšlo slovo reptání. Jen na jejich tvářích se objevil výraz smutku, když si vzpomněli na čin, kvůli němuž nemohou vstoupit do dědictví svých otců.
Áronova práce pro Izrael skončila. V hlubokém zármutku sňal Mojžíš z Árona posvátné roucho a oblékl do něj Eleazara, kterého Bůh ustanovil za Áronova nástupce.
Když zemřel Áron, jeden z nejproslulejších mužů, kteří kdy žili, byli tam pouze dva z jeho nejbližších příbuzných, kteří se zúčastnili jeho pohřbu. Tento osamocený hrob byl navždy skryt před zrakem Izraele. (NUD 198–200; PP 424–426)
Pane, není snadné přijmout a podřídit se Tvým rozhodnutím. Proto prosíme o pokorné srdce, jaké měli Mojžíš a Áron.
