Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.
Lukáš 4,16
Říká se, že zvyk je „železná košile“. Pokud automaticky děláme něco dobrého, můžeme brát návyk jako pozitivní. V opačném případě se může jednat o závislost.
Lukáš se zmiňuje o tom, že Ježíš měl „sobotní obyčej“. Sobotní návštěva bohoslužby byla pro Ježíše víc než jen pouhý zvyk. Bylo to jeho vědomé rozhodnutí respektovat Desatero, podle kterého je sobota dnem, na který bylo na konci prvního týdne vloženo Stvořitelem zvláštní požehnání.
Ježíš přichází každou sobotu do synagogy. Přichází, aby od svého nebeského Otce přijal požehnání, které je už od stvoření světa možné získat jen v sobotu. Bůh nám žehná každý den, ale ten sedmý nabízí zvláštní bonus.
Dnešní konzumní společnost nás nutí, abychom jeli stále nadoraz. Nutí nás k tomu, abychom se snažili podávat stále větší výkon, protože v nás pomocí reklamy probouzí sobeckou touhu mít víc a víc.
Umím se zastavit? Umím vypnout? V Desateru mi Bůh říká: „Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Ex 20,8–10).
Jsem rád, že mne rodiče už v dětství vedli k tomu, abych Ježíšův sobotní obyčej přijal za svůj. Každou sobotu se zastavím, přestanu pracovat a čerpám nové síly i Boží sobotní požehnání. Sobota je pro mne Božím „chrámem v čase“, ať jsem kdekoliv.
