„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“ … A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“
L 18,1–8
Když Kristus jednou vyprávěl o době před svým druhým příchodem, ukázal, jakými nebezpečími budou muset procházet jeho následovníci. Se zvláštním zaměřením k tomuto dějinnému úseku vyprávěl podobenství o tom, „jak je třeba stále se modlit a neochabovat“.
Kristus zde ukázal rozdíl mezi nespravedlivým soudcem a Bohem. Soudce nakonec vyhověl prosbě vdovy z pouhého sobectví, aby ho už víc neobtěžovala. Nelitoval ji, neměl s ní soucit a její problémy se ho nedotýkaly. Bůh jedná s lidmi úplně jinak. V nevýslovném soucitu se sklání a vyslýchá prosby zarmoucených a potřebných.
Kristus v uvedeném podobenství učí své následovníky, jak se mají modlit, aby byli vysvobozeni z moci nepřítele spasení. Bůh miluje své děti nekonečnou láskou. Církev je pro něj tím nejdražším, co na zemi má. (PM 83.84; COL 164–166)
Drahý nebeský Otče, ať je modlitba dýcháním naší duše.
