Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: „Neplačte. Nezemřela, ale spí.“ Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela.
Lukáš 8,52.53
Jairos přichází s Ježíšem ke svému domu. Už na dvoře je vítají plačící ženy. Jairova dcera byla prohlášena za mrtvou, a proto služebnictvo začalo s přípravou pohřbu. Podle tehdejší tradice musel proběhnout do západu slunce.
Ježíšova slova brali jako nepovedený vtip. A i když se mu posmívali, nemělo to s radostí a veselím nic společného. Mysleli si o něm, že je blázen. Všichni přece věděli, že dívka je skutečně mrtvá.
Jenže Ježíš na jejich posměšky nedá a Jairos na jeho pokyn všechny hosty vykáže ze svého domu. Zůstává Ježíš, jeho učedníci, rodina mrtvé dívky a velké očekávání neznámého. Vrátí Ježíš dítěti, které leží nehybně a bez dechu ve své posteli, život? Opravdu je pro něj smrt jen spánkem? Udělá zázrak?
Říká se, že „tonoucí se stébla chytá“. Otec mrtvé dívky se zoufale drží Ježíšova slibu. I když si neumí představit, jak to Ježíš udělá, věří, že se stane něco božského, něco, co se bude podobat tomu, když Stvořitel na počátku zformoval člověka „z prachu země“ a pak do jeho nitra vdechl život.
Jairos prokázal neskutečnou víru. Nedbal na posměch těch, kteří nevěřili, že by Ježíš jeho dceři mohl vrátit život. Přivedl Ježíše domů, přestože věděl, že jeho dcera je mrtvá.
To, co je pro nás konec, smrt, je pro Ježíše jen spánek, z něhož nás může probudit. Tato víra pomohla Jairovi a dodává odvahu i mučedníkům od doby prvních křesťanů až dodnes.
