Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.
Lukáš 8,14
Ve svém vyprávění o rozsévači Ježíš popisuje i třetí skupinu lidí, kteří přestože slyšeli „Boží slovo“, z něho nakonec nebudou mít věčný užitek, protože tomu „zrnku pravdy“, které ulpělo v jejich nitru, nedali možnost, aby přineslo úrodu.
O jaké lidi jde? O ty, kteří se neustále starají a mají obavy o to, co bude zítra. Mají sice dost všeho, co potřebují, a mohli by se radovat, jenže oni se raději strachují. Mají pocit, že jim všichni kolem závidí jejich životní úroveň a že je o ni chtějí připravit. Občas vídám v obytných domech dveře s pěti zámky nebo okolo rodinných domků „palisádu“ jako ze středověku.
Pokud se někomu majetek stane smyslem života, má to pak v životě těžké. Buď chce ještě víc, nebo se bojí o to, co má. Ježíš nás učí brát majetek jako prostředek k životu. Přijmu-li jeho životní filozofii, budu se umět radovat z toho, co mám.
Podobné je to i s „rozkoší“. Ta je součástí života, ale není jeho každodenní náplní. Ten, kdo si ji zvolí za cíl života, prožije zklamání. Jednou dojde do stavu, kdy už mu ani rozkoš štěstí nepřinese. Výstižně to popisuje král Šalomoun v knize Kazatel: „Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost!“ (Kaz 2,1).
Šalomoun je jeden z mála smrtelníků, který si mohl dovolit vše, nač pomyslel. Přesto píše: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ (Kaz 1,2; B21). Sám přiznává, že po tom všem, co vyzkoušel, je tou nejcennější hodnotou jeho života vztah se Stvořitelem. To je to jediné, co není marnost.
