Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.
Lukáš 11,34–36
Může být světlo tmou? Napadají mne dvě možnosti. Ta první je vidět u farizeů a zákoníků, kteří měli úžasné poznání židovských „Písem“. Dobře věděli, že Ježíš je Mesiáš. Naplnil vše, co o něm napsali proroci. Přesto Ježíše odmítli.
Jak je to možné? Světlo, které dostali od Hospodina, používali špatným způsobem. Místo aby druhým svítili, snažili se je oslňovat svou dokonalostí. Židé měli být příkladem celému světu, jenže si to „světlo“ přivlastnili a sobecky si je nechávali jen pro sebe. Světlo se v jejich podání stalo tmou. Místo aby druhé přivádělo ke Stvořiteli, způsobovalo pravý opak — lidé o takového Boha nestáli a raději hledali jiná božstva.
Ježíš ale také říká, že se toto nebeské světlo musí dostat do všech míst lidského těla. Pokud existuje nějaká část, která zůstává ve tmě, je to stejné, jako by bylo ve tmě vše. Možná bychom to mohli přirovnat k procesu barvení látky. Ta musí být v barvě ponořená celá, protože jinak bude flekatá a k ničemu.
Jako Ježíšův žák si nemohu vybírat, co z jeho učení přijmu, a co nechám stranou mého zájmu. Pokud s ním chci jednou žít věčně v jeho království a mám-li už zde prožívat ono nebeské štěstí, nestačí, když mu nabídnu kousek mé duše. Jeho světlo musí prozářit i to poslední tmavé zákoutí mého nitra. Jinak se Boží světlo stane tmou a nepřinese mi žádný užitek.
