A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Lukáš 24,33–35
Dva učedníci vyrážejí na cestu. Jdou, i když je noc. Ještě před chvílí toho pocestného, který se k nim přidal, zrazovali od další cesty, protože slunce již zapadalo a blížila se noční tma. Teď se vydávají na tříhodinovou cestu zpět do Jeruzaléma. Všude kolem je tma, ale oni mají ve svém nitru světlo. Viděli Ježíše, živého Mistra, a teď spěchají, aby se o to podělili s těmi, kteří zůstali v Jeruzalémě.
Tutéž zkušenost od té doby zažily miliony křesťanů. Jakmile se člověk setká s živým Ježíšem, má potřebu se o svou radost sdílet s každým člověkem. Ta je někdy tak velká, že se člověk při jejím sdílení, pokud se setká s někým, koho to vůbec nezajímá, může stát až otravný.
Současný svět příliš skutečného světla, které by umělo prozářit temnou a chmurnou budoucnost, nenabízí. Pokud se ale setkám s živým Ježíšem, mám najednou dostatek světla, aby prozářilo i tu nejhorší temnotu, kterou se mi ďábel snaží zakrýt mou věčnost v nebeském království.
Ježíš čeká, aby se mi mohl ukázat jako živý a mocný Bůh. Pokud mu to dovolím, stane se mi světlem v té morální a mravní tmě, které je na naší planetě stále víc a víc. Navíc se pak já sám mohu stát malým světýlkem pro ty, kteří jsou zatím ve tmě, ale touží po světle. Mohu jim ukázat cestu k Ježíši, aby i oni mohli prožít ten zázrak, kdy Ježíš prozáří tmu jejich života.
