Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“
Lukáš 18,16.17
Boží království je zahaleno mnoha tajemstvími. Bible o něm hovoří, ale nikdo z nás nemůže říci, že ví, jak to v něm vypadá. Vytváříme si své představy a očekávání, která ale mohou být hodně vzdálená od reality.
V našem příběhu přinášejí rodiče své děti k Ježíši, aby jim požehnal. Když se jim v tom učedníci pokusí zabránit, jejich Mistr je pokárá a pronese něco, co muselo všem posluchačům vrtat hlavou. Vlastně to vede k přemýšlení i nás, protože i nám ta slova mohou znít divně.
Ježíš kárá své učedníky a pak jim dá ty malé děti, které chtěli i s jejich rodiči odehnat, za vzor. Dokonce prohlásí, že těmto nemluvňatům patří království Boží.
Proč a v čem si máme brát příklad z malých dětí? Vždy, když o tom přemýšlím, docházím znovu k jedinému závěru: Malé děti musí důvěřovat svým rodičům a musí dělat to, co jim řeknou, protože bez jejich pomoci by nepřežily.
Pokud chci jednou žít v nebeském království, mám jen jednu šanci. I já se musím naučit v otázce spasení spoléhat jen na slovo mého Boha. Vlastními silami a ani dobrými skutky si je nemohu nikdy zasloužit.
Království Boží patří lidem, kteří přijali Ježíše jako Pána a Spasitele, učí se mu naslouchat a snaží se ho poslouchat tak, jako to dělají malé děti, protože mu absolutně důvěřují.
