Kdo bude v onen den na střeše, ale věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a stejně tak kdo bude na poli, ať se nevrací zpět.
Lukáš 17,31
Můj děda mi jednou slíbil, že si spolu uděláme dobrodružnou výpravu. Jen on a já. Ptal jsem se ho, kdy to bude, a on se jen usmál a řekl: „To ti teď nemohu prozradit. Buď ale připravený, protože to může být třeba už zítra!“ Jak já se těšil! Skoro jsem se bál i usnout, abych dědu nezaspal.
Nejen Ježíšovi učedníci, ale i farizeové se ptali Ježíše, kdy přijde „Boží království“, které si představovali jako obnovené „davidovské království“. K tomu chybělo jen jedno — vyhnání Římanů. Všichni čekali, že to zařídí přicházející Mesiáš.
Ježíš jim ale vypráví o zničení Jeruzaléma a konci světa, což bylo pro jeho posluchače jedno a totéž. Místo toho, aby jim oznámil datum, tak jim raději říká, co mají udělat, až to nastane.
Dnes už víme, že Jeruzalém byl skutečně zničen. V roce 70. po Kristu ho dobyli Římané a zničili i chrám. Díky historikům víme, že krátce před tím, než se tak stalo, přerušilo římské vojsko na čas obléhání města. Ti, kteří si vzpomněli na Ježíšova slova, opustili ve spěchu Jeruzalém a zachránili si tím život. Ti, co zůstali ve městě, v něm později nalezli smrt.
Podle Ježíšovy předpovědi bude podobně překotný i jeho návrat. Překvapí i ty, kteří na návrat svého Stvořitele čekají celý život. Budou sice překvapeni, ale na rozdíl od všech ostatních nebudou tím fofrem nepříjemně zaskočeni.
Až to, co slíbil Ježíš, konečně přijde, nebude už na nic čas. Jen zvednout ruce a přivítat krále.
