Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení. Sk 20,22.23
Ještě nikdy neprožíval apoštol při příchodu do Jeruzaléma takový smutek. Věděl, že zde najde jen málo přátel, ale zato hodně nepřátel. Blížil se k městu, které zavrhlo a ukřižovalo Božího Syna. Stejná zaslepenost a stejný hněv, který kdysi hořel v jeho nitru, vzplál nyní s nevýslovnou silou v celém národě a obracel se proti němu.
Několik dní chodil do chrámu a nikdo z účastníků bohoslužby si ho nevšímal. Ale když rozmlouval s knězem o obětech, někteří židé ho poznali. Vrhli se na něj s ďábelskou zuřivostí a začali křičet. Davu se zmocnily ty nejprudší vášně. Chtěli ho zabít.
Apoštol zůstal klidný a vyrovnaný. Jeho myšlenky se upíraly k Bohu. Věděl, že je obklopen nebeskými anděly. Věděl, že jeho nepřátelé udělají ve své šílené nenávisti všechno pro to, aby ho připravili o život.
V této těžké chvíli však Bůh na svého služebníka nezapomněl. Chránil ho před krvežíznivým davem již na chrámovém nádvoří, byl s ním i před veleradou a neopustil ho ani nyní ve vězení. Sám se zjevil svému věrnému svědkovi a vyslechl jeho úpěnlivé prosby: „Následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: ‚Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě‘“ (Sk 23,11). (PNL 228–237; AA 399–413)
Pane Ježíši, děkujeme, že jsi s námi v dobrém i ve zlém a bdíš nad námi.
