Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Sk 16,25.26
V městě Filipy apoštolové nějakou dobu snášeli, že je pronásledovala žena posedlá věšteckým duchem, která křičela: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ Pavel pod vlivem Ducha svatého přikázal zlému duchu, aby z ženy vyšel.
Její páni však dostali strach. Uvědomili si, že s věštěním a předpovídáním budoucnosti je konec, a že tak ztrácejí veškeré naděje na zisk. Soudcové nechali z apoštolů strhat šaty a nařídili, aby byli zbičováni. Když je pořádně zbičovali, zavřeli je do vězení a pro jistotu jim nechali dát nohy do klády. V této poloze trpěli apoštolové velkými bolestmi; přesto si nestěžovali. Naopak, z jejich cely byl slyšet zpěv.
Ostatní vězni s úžasem naslouchali modlitbám a zpěvu vycházejícím z nitra žaláře. Z této části vězení bylo obvykle slyšet výkřiky, sténání, kletby a nadávky. Stráže i vězni si s údivem kladli otázku, kdo jsou ti, kteří se radují, ačkoli je jim zima, mají hlad a trpí bolestmi.
Bůh na své služebníky nezapomněl a slitoval se nad nimi. Celé nebe se zajímalo o osud mužů, kteří trpěli pro Krista. Do vězení byli vysláni andělé. Uzamčené dveře vězení se otevřely a z rukou a nohou vězňů spadly okovy. Pavel a Silas měli Kristova ducha, nikoli ducha odplaty. Jejich nitro bylo naplněno Spasitelovou láskou, takže v něm nezbylo žádné místo pro nenávist. (PNL 123.125; AA 212–216)
Náš Pane, nechť Tvá láska vytlačí z našeho srdce veškerou zlobu a nenávist.
