Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.
Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: „Pojďte, vše už je připraveno.“ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. … Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.“
L 14,16–21
Podobenstvím o velké večeři Kristus představil požehnání, která nabízí evangelium. Kristova nabídka není o nic menší než on sám. Připravenou slavností jim Bůh nabídl největší dar, který nebe může poskytnout. On je „ten chléb života, který sestoupil z nebe“.
Všichni pozvaní však projevili podivnou lhostejnost a začali se jeden jako druhý vymlouvat. Žádná z těchto výmluv nebyla opodstatněná. Plně je zaměstnávaly jejich vlastní zájmy.
Hostitel se odvrátil od těch, kteří jeho nabídkou pohrdli, a pozval chudé a hladové. I když jsou sebebídnější a ostatní jimi pohrdají a odvracejí se od nich, nikdy nejsou tak špatní a nízcí, aby si jich Bůh přestal všímat a přestal je mít rád. Největší hříšníci jsou předmětem jeho nejhlubší lásky a soucitu.
Bůh dal člověku všechno a žádá ho, aby dal přednost službě jemu před všedními a sobeckými zálibami. Nemůže přijmout rozpolcené srdce. Pokud se věnujeme jen pozemským věcem, nemůžeme se cele odevzdat Bohu. Dovolme, aby nás vedl, a společenství s ním si važme nad každé pozemské přátelství. (PM 112–114; COL 222–226)
Laskavý Pane, uvědomujeme si, že příliš často se věnujeme pozemským věcem. Prosíme proto o nové srdce.
