Proto ti pravím: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
Lukáš 7,47
Ježíš je na hostině u farizea Šimona. Podle staré křesťanské tradice prý Ježíš Šimona zbavil malomocenství a ten se mu za to chtěl odvděčit touto hostinou.
Vše probíhalo podle plánu. Dům byl plný vzácných hostů. Samí VIP obyvatelé města. Pak se tam ale najednou objevila žena se špatnou pověstí. Vrhla se Ježíši k nohám. Lukáš píše, že je začala „smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem“ (L 7,38).
Najednou je takové ticho, že jsou slyšet jen vzlyky ženy u Ježíšových nohou. Na Šimonovi je vidět, že neví, co má dělat. Je tím pohoršen. Nejvíc tím, že Ježíš neprotestuje. V duchu si říká: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice“ (L 7,40). Šimon si možná připadal celkem dobrý a vedle té hříšnice měl pocit, že je s ním vše v pořádku.
Ježíš čte jeho myšlenky. Zeptá se ho: „Šimone, kdo je vděčnější? Dlužník, kterému odpustil věřitel splátku padesáti, nebo pěti set denárů?“ Farizeus odpoví, že vděčnější by měl být větší dlužník. A vtom i jemu došlo, že není bez hříchu. Najednou tu ženu vidí očima svého Spasitele a už ji neodsuzuje.
Tento příběh mám rád. Sám si totiž připadám jako ta žena. Jsem rád, že Ježíš nehledí na velikost hříchu, ale na touhu hříšníka po změně. Stvořitel totiž dobře ví, že větší hříšník může mít paradoxně k Bohu blíž než ten, kdo si o sobě ve své samolibosti a pýše myslí, že je s ním vše v pořádku.
