Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již pokročilého věku.
Lukáš 1,6.7
Není mnoho lidí, o kterých se v Bibli hovoří jako o bezúhonných. Zachariáš a Alžběta mezi ně patří. Dalším je například Jób. Jeho jméno nám připomíná, že bezúhonnost je často spojená s utrpením, kterému nerozumí ten, kdo trpí, a ani ti, kteří jeho utrpení jen pozorují.
Alžběta, žena, která žije celý život bezúhonně, a je dokonce spravedlivá i v Božích očích, je neplodná. Se svým mužem si celý život přáli děti, ale nemohli je mít. Modlili se, prosili Boha, ale z nebes žádná odezva nepřicházela.
A tady vnímám něco, co bych neměl přehlédnout. Oba dva žijí dál bezúhonně. Pokračují dál ve svém zbožném životním stylu, a to bez ohledu na pocity, které v nich probouzí Bohem nevyslyšená modlitba. Dál žijí v souladu se všemi Božími radami, dál navštěvují bohoslužby, Zachariáš dál slouží věrně v chrámě. Dál naslouchají narážkám sousedů, kteří mají pocit, že tito dva „svatí“ musí tajit nějaký hrozný hřích, když je Bůh tak krutě trestá. Ten příběh je pro mne varováním, abych nesoudil druhé, když mám pocit, že jim chybí Boží požehnání.
Příběh Alžběty a Zachariáše je pro mne současně také povzbuzením a pobídkou, abych to nevzdával, když jsem v podobné pozici jako tito dva manželé. Také mohu propadnout pocitu, že na mě Bůh zapomněl a nechává mě nevinně trpět.
Oba tito bezúhonní manželé neslouží Bohu z vypočítavosti. Slouží mu, protože se mu naučili důvěřovat. Sice mu vždy nerozumějí, ale dál věří svému Stvořiteli, že nedělá chyby.
