Lid se dal s Mojžíšem do sváru. Naříkali: „Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratří před Hospodinem! … Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití.“ Nu 20,3–5
Poprvé vytryskl pramen pitné vody ze skály na Chorébu, když do ní Mojžíš udeřil. Boží milost je pak zázrakem opatřovala vodou po celou dobu jejich putování, kdykoli se vyskytla její potřeba.
Když Izraelci přišli do Kádeše, již mohli zahlédnout pahorky Kenaanu. Za několik dní dorazí k hranicím zaslíbené země. Jen co se však v táboře projevil první náznak nedostatku vody, začali reptat.
Mojžíš a Áron byli již staří. Dlouho trpělivě snášeli odbojnou a svéhlavou povahu Izraelců. Nyní však došla trpělivost i Mojžíšovi. Místo aby promluvil ke skále, jak mu Bůh přikázal, dvakrát do ní udeřil holí.
Když Mojžíš a Árón v hněvu zvolali: „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“, postavili se na místo Boha, jako by sami vládli mocí. Vyčerpán stálým reptáním a ustavičnými vzpourami lidu, zapomněl Mojžíš na svého Všemohoucího pomocníka. Soud, který byl nad nimi hned vynesen, byl hořký a velmi pokořující. Když se lid dozvěděl, že za tento jediný hřích nesmí Mojžíš s Áronem vstoupit do Kenaanu, pochopil, že Bůh nebere zřetel na postavení hříšníka a každý hřích potrestá.
Lidé si namlouvají, že Bůh je příliš dobrotivý, než aby potrestal hříšníka. Z biblických dějin však jasně vysvítá, že dobrotivost Boží a jeho láska zavazuje Boha k tomu, aby trestal hřích jako zlo ohrožující klid a štěstí vesmíru. (PP 305–310; PP 411–420)
Laskavý Pane, jsi dobrý Bůh i přísný Soudce. Vlož nám do srdce bázeň před Tvou velikostí.
