Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Petr šel za ním zpovzdálí až do veleknězova dvora; vstoupil dovnitř a posadil se mezi sluhy, aby viděl konec.
Mt 26,59.58
Kristus měl být předveden před veleradu. Kněžím šlo především o dvě obvinění. Pokud se jim podaří dokázat, že se Ježíš rouhal, Židé jej určitě odsoudí. Budou-li mít přesvědčivé důkazy, že připravoval vzporu, odsoudí jej i Římané.
Když se velerada sešla v soudní síni, zavládlo napětí. Jediný Ježíš byl klidný a vyrovnaný. Trpělivě naslouchal rozporuplným svědeckým výpovědím. Nevznesl jedinou námitku na svoji obranu. Promluvil až na Kaifášovu výzvu: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Odvětil: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“
Je čas mlčet, ale také čas mluvit. Spasitel musel jasně odhalit svoji povahu i poslání. Velekněz se před pronikavým pohledem Spasitele zachvěl. Chvíli měl pocit, jako by on sám stál před věčným Soudcem. Zkoumavý pohled pronásledovaného Božího Syna se Kaifášovi nesmazatelně vryl do paměti.
Potupa a urážky Krista bolestně zranily. V té chvíli byl v největším pokušení projevit svou božskou moc. Ježíšovo srdce však svíral větší žal. Největší bolest mu nepůsobili nepřátelé, ale jeden z jeho učedníků, který ho v tu chvíli zrazoval. (TV 445–453; DA 698–708)
Mocný Bože, odpusť nám, že i my Ti nejednou svým jednáním a svými slovy způsobujeme bolest.
