Táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu. Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Pojmenovali ji proto Mara (to je Hořká). Tu lid proti Mojžíšovi reptal: „Co budeme pít?“
Ex 15,22–24
Po třech dnech putování pouští byla zásoba vody a potravin, kterou Izraelci vzali s sebou, již zcela vyčerpána. Začali pochybovat a reptat. Dosud ještě nestrádali hladem; lekali se však budoucnosti. Ve svých představách viděli již hladovět své děti.
Bůh dal zaslíbení, že bude jejich Bohem, že je přijme k sobě jako národ a že je zavede do velké a dobré země; oni však umdlévali při každé překážce, která je potkala na cestě do této země. Kdyby měli víru v Boha za všechno, co pro ně udělal, s radostí by snášeli útrapy, nedostatek, ba i skutečné utrpení.
Bůh chtěl, aby uměli čelit překážkám a trpět nedostatkem. Zapomněli již na svou trpkou porobu v Egyptě. Zapomněli na milosrdenství a Boží moc, která se projevila při jejich osvobození z otroctví. Zapomněli, jak jejich děti byly ušetřeny, když anděl zkázy zahubil všechno prvorozené v Egyptě. Zapomněli na projev božské moci u Rudého moře. Zapomněli i na to, že suchou nohou přešli přes Rudé moře, zatímco vojska jejich nepřítele ve snaze je následovat byla vodami pohlcena. Mluvili jen o těžkostech a ptali se, kdy už skončí jejich namáhavé putování.
Dějiny putování Izraelců po poušti byly zaznamenány pro naše poučení. Bůh chce, aby se jeho lid i dnes zamýšlel nad zkouškami, jimiž prošel někdejší Izrael, a poučil se z toho. (PP 209–210; PP 291–293)
Milosrdný Bože, podobně jako Izraelci, i my zapomínáme, reptáme a stěžujeme si. Prosím, odpusť nám.
