Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci:
„Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“
On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
L 15,11–13
Ztracený syn na dně své bídy „šel do sebe“. Syn se rozhodl, že vyzná svou vinu a přijde k otci se slovy: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ Tím však ukázal, jak málo chápe lásku svého otce.
Když jako radostný a bezstarostný mladík opouštěl otcovský dům, neuvědomoval si, jakou bolest a touhu zanechal v srdci svého otce. Když se pak veselil a hýřil se svými rozmařilými společníky, nepomyslel, jaký smutek padl na rodičovský dům. Ani když se unaveně ubíral zpět k domovu, nevěděl, že někdo toužebně vyhlíží jeho návrat. „Když byl ještě daleko“, otec ho poznal podle postavy. Láska umí rychle rozeznat. Otec, hnut soucitem, běžel k němu a dlouho jej držel ve svém objetí.
Jako dospívající mládenec považoval marnotratný syn svého otce za tvrdého a přísného. Nyní ho poznal úplně jinak. (PM 100–102; COL 202.203)
Drahý Otče, děkujeme za otevřenou náruč. Těšíme se na Tvé objetí.
