Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Lukáš 18,39
Včera jsme se seznámili se slepcem, který toužil po změně. Moc si přál, aby mohl znovu vidět a nemusel být závislý na milodarech kolemjdoucích. Už dřív slyšel o Ježíši, který uzdravuje nemocné, a dokonce už vrátil některým slepým zrak. Rád by se s ním setkal, ale neměl nikoho, kdo by ho k tomu zázračnému léčiteli přivedl.
Dnes ale slyší hluk blížícího se davu. Ptá se, co se to děje, a lidé mu říkají, že se blíží Ježíš, který se vydal do Jericha. V té chvíli slepec ucítí šanci a rozhodne se, že ji využije. Jakmile se zástup doprovázející Ježíše přiblíží, začíná hlasitě volat. Obrací se na Ježíše a prosí o smilování.
Jeho křik ale ruší lidi kolem něj. Chtějí slyšet, co Ježíš vypráví, protože jeho kázání jsou prý jedinečná. Slepec volá na Ježíše a lidé v okolí se jej snaží umlčet. Křik se stupňuje, jak se jeden snaží překřičet druhého.
Z toho Lukášova vyprávění mám pocit, že pro mnoho lidí byl tehdy Ježíš atrakce. Něco podobného, jako je dnes pro nás cirkus, divadlo nebo třeba fotbalové utkání. Chceme být při tom a zažít něco, čím pak ohromíme každého, s kým se setkáme.
Ježíš ale není atrakce. Je Spasitel, Bůh, který přichází, aby nám nabídl svobodu od zla a hříchu. Proč si to častěji uvědomují slepí než ti, kteří vidí?
Slepý muž měl touhu po změně. Byla tak silná, že ji nemohl umlčet ani dav lidí v jeho okolí. Touha po Bohu je tak silná, že ji není možné umlčet. Tak proč se o to stále snažíme?
