Z kalendáře na mě koukalo číslo 1985. S manželkou jsme se dívali se na televizní film z tzv. západu. Před presbyteriánským kostelem stál pastor a do misek naléval hustou horkou polévku pro místní bezdomovce. Na církevním pozemku kousek vedle fary stála nízká podlouhlá budova s malými okny. Byl to azylový dům s noclehárnou. Pro nás tehdy instituce, kterou jsme na rozdíl od současnosti, neznali.
Bydleli jsme s manželkou a dětmi na samotě u rybníka nad tichou, klidnou vesničkou jako dlaň na Vrchovině. Do práce jsem dojížděl do továrny v malém okresním městě. Přesto, nebo možná právě proto, ve mně popsaný obraz z filmu rozechvěl kout srdce a v něm sen mít jednou faru s noclehárnou a k tomu možnost pomáhat lidem nejen polévkou.
A tak šel čas.
V červnu 1989 přišel nástup do kazatelské služby na dálném Slezsku.
V roce 1990 spadla “z nebe” velká prezidentská amnestie Václava Havla. Za pár dnů, kde se vzali, tu se vzali, u dveří rodinného domu bez označení že jde o “faru”, se začali objevovat amnestovaní muži – budoucí bezdomovci.
Josef W. z Mostů u Jablunkova nám domů přivedl Jendu J. propuštěného z Věznice Mírov s tím, že se o něj máme postarat, protože on naši pomoc potřebuje. Na něm jsme se opravdu hodně vyškolili.
Ve Znojmě (od roku 1992) už k nám bezdomovci, často propuštění z vězení, docházeli zcela pravidelně. A došlo i na teplou polévku. Když jsem v roce 1999 v myšlenkách zamířil jako dobrovolník do nově otevřeného vězení ve Znojmě, odvolalo nás MSS CASD do sborů v Ostravě.
V sobotu při vítání do Ostravy mě v přestávce zastavil br. Ing. Jaroslav M. a prostě mi suše oznámil, že s nimi budu chodit do vězení. Tak si Pán Bůh „vzpomněl“, že bych mohl pokračovat v naplňování starého snu, kterým ve mně vzbudil touhu po azyláku vedle modlitebny.
Po šesti letech krásné, namáhavé, povzbudivé i bolavé dobrovolnické práci ve Věznici Heřmanice v rámci Vězeňské duchovenské péče jsem v roce 2005 Pánu Bohu odpověděl na další vzbuzenou touhu v mém nitru. Řekl jsem mu, že bych rád pracoval jako vězeňský kaplan, abych měl na vězně víc času a dostal se také k personálu věznice, který pro mě byl zcela nedostupný.
Zázrak.
Od října 2007 jsem pracoval ve Věznici Karviná na neuvěřitelných 0,5 úvazku (dnes 0,6) za velké podpory modlitebníků, zpěváků, hudebníků a sponzorům z mého a okolních sborů (nějakou dobu i s podporou nadace ADRA).
Nemohu napsat, že díky televizi jsem v současné době ve vězení, ale právě přes film Pán Bůh probudil sen, který teď naplňuje.
Děkuji Pánu Ježíši, pro jehož jméno jsem dnes ve vězení, ale na rozdíl od apoštola Pavla na druhé straně mříže (katru).
Děkuji Pánu Ježíši za možnost nést Jeho evangelium lidem až na samém okraji společnosti. A divili byste se, s jakými lidmi se ve vězení i nad Biblí setkávám.
Ale o tom zase někdy jindy.
Honza sen., pastor pro každého
