S hlubokým zármutkem, ale také s nadějí, která přesahuje lidské loučení, jsme 13. května 2026 přijali zprávu o odchodu emeritního kazatele, bývalého předsedy Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne, vězeňského kaplana a především laskavého člověka s velkým srdcem – bratra Bohuslava Zámečníka.
Pro mnohé byl Bohuslav Zámečník kazatelem. Pro jiné přítelem, rádcem, druhým tátou či člověkem, který dokázal povzbudit i ve chvílích, kdy se zdálo, že není důvod ke smíchu. A právě smích – laskavý, nakažlivý a plný života – byl jedním z jeho darů.
Bohuslav Zámečník se narodil v roce 1948 v Sokolově, městě, které zůstalo jeho celoživotním domovem, odkud vyšel a kam se po letech služby opět vrátil. Vyrůstal v nelehké době i prostředí. Jeho maminka Charlotte byla Němka, otec pocházel z jižních Čech. Víra i německé kořeny tehdy znamenaly často nepochopení, posměch i předsudky. Přesto právě zde rostl člověk, který si navzdory těžkostem uchoval otevřené srdce, hlubokou víru a mimořádné pochopení pro lidi.
Než vstoupil do kazatelské služby, pracoval jako instalatér a elektrikář. Manuální zručnost mu však zůstala po celý život. Uměl nejen mluvit o víře, ale také vzít do ruky nářadí a pomoci tam, kde bylo potřeba. Mnozí dodnes vzpomínají na to, jak při pastoračních návštěvách dokázal kromě povzbuzení opravit kapající kohoutek, elektřinu nebo cokoli, s čím si druzí nevěděli rady. Během rekonstrukcí sborových domů a staveb modliteben zase pracoval často dlouho do noci.
Kazatelskou službu začal vykonávat v polovině osmdesátých let a postupně působil ve sborech v Plzni, Praze, Vlašimi, Turnově, Železném Brodu a Jičíně. Sloužil také jako hospodář a předseda Českého sdružení CASD a několik let i jako kaplan ve věznici ve Valdicích. Právě tam se naplno ukázala jeho schopnost být blízko lidem bez předsudků, naslouchat, povzbudit a nabídnout naději i tam, kde jí bývá málo. Projevoval mimořádnou otevřenost, například souhlasil s tím, aby doživotně odsouzený vězeň přijal jeho příjmení, protože v tom neviděl ohrožení, ale výraz svobody pro druhého.
Byl hlubokým duchovním člověkem. Ale stejně tak byl i neobyčejným vypravěčem a humoristou. Mnozí dodnes vzpomínají, že adventistické svatby v západních Čechách se bez „Bohouše“ téměř neobešly. Když skončil obřad a začala oslava, nebylo potřeba nic navíc. O radost a dobrou náladu bylo postaráno. Jeho humor byl laskavý, lidský a osvobozující. Byl známý jako „věčný vtipálek“, který dokázal rozesmát lidi i po těžkých operacích v nemocnici. Uměl druhým připomenout, že víra není tíha, ale radost.
Všichni ho znali jako skvělého kuchaře, ale málokdo věděl, že si na důchod pořídil barvy a štětce s přáním malovat, nebo že snil o soustruhu na dřevo, který nakonec od svých dětí k narozeninám skutečně dostal. Skoro 20 let jezdil na dětské tábory v mnoha rolích – od vedoucího přes zásobovače až po kuchaře. Uměl vytvářet společenství kolem stolu, kolem příběhů i uprostřed obyčejných lidských setkání.
Jeho největší životní službou však byla věrnost jeho manželce Aleně. Společnou cestu začali velmi mladí a prožili spolu desítky let. V době její nemoci jí oddaně sloužil až do posledních chvil. Společně vychovali dvě děti, dceru Gabrielu a syna Libora. Gabriela zasvětila svůj profesní život zdravotnictví a dlouhá léta působí v sokolovské nemocnici. Syn Libor se stal uznávaným lékařem a primářem v oboru urologie. Velkou radostí mu byla také vnoučata a později i pravnoučata, o kterých mluvil s hrdostí a láskou. Rodina pro něj nebyla samozřejmostí, ale darem, o který pečoval.
Do posledních dnů zůstával člověkem s radostí ze vztahů. Přijímal návštěvy přátel, kolegů a spoluslužebníků. Až do konce zůstával tím Bohoušem, kterého lidé znali – člověkem víry, humoru, nadhledu a otevřeného srdce.
Dnes děkujeme za jeho život. Za tisíce rozhovorů, modliteb, kázání, opravených věcí, dobrého jídla, dětských táborů, historek a okamžiků, kdy dokázal vracet lidem úsměv. A především za člověka, který žil tak, že po něm nezůstává jen vzpomínka, ale stopa v životech druhých. S vděčností a nadějí vyhlížíme den, kdy zazní Boží pozvání k novému setkání.
„Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“ (1. Korintským ,2,9)
Čest jeho památce.
